Do rukou se mi dostává třetí díl komiksové série Zámek a klíč. A já si říkám, že na to, abych si jeho četbu co nejvíce užil, si musím přečíst znovu první díl a konečně přečíst i díl druhý. Nakonec se mi daří sfouknout všechny tři díly za jeden den a nemohl jsem udělat lépe. Jak si tedy přesně vede Koruna stínů?
Třetí Zámek a klíč je v lecčems stejný, jako jeho předchůdci. Je ponurý, má temnou atmosféru, oplývá precizní kresbou, propracovaným scénářem a navíc opět mapuje psychologii postav. Avšak sám o sobě přináší novinky - předně plno překvapivých zvratů. A právě po obsahové stránce se Koruna stínů těší největšímu rozmachu, neboť se toho v ní děje opravdu hodně.
Měl jsem totiž pocit, že se neustále něco děje. Děj se pořád posouval kupředu a já se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Na to, že má Zámek a klíč tak ponurou atmosféru, bych čekal nějaký komorní rozjezd a pomalou gradaci, avšak nebylo tomu tak. Místo toho jsem se dočkal velice napínavého pokračování. Za to, že je třetí díl stejně akční jako předchozí, můžou další klíče, které se v průběhu čtení objevují. A díky nim vzniká plno velmi dobrých zvratů, jež probíhají ve zvláštně propracovaném schématu. Jako kdyby Joe Hill měl ve scénáři speciální poznámky jen pro ně, kdy přesně je má nasadit do akce, aby byly co nejúčinnější.
Jednotlivé zvraty mají dopad na to, co se bude dál v komiksu dít. Hill dokáže čtenáři ukazuje kromě fantaskní záhady s klíči také psychologický dopad na rodinu, které umřel otec a zároveň manžel. Z matky se stane alkoholička, proti níž čím dál častěji vystupuje do opozice její vlastní dcera. Nejmladší syn vše řeší únikem do světa, v níž hlavní roli hrají magické klíče. A nejstarší syn balancuje mezi všemi členy rodiny, snaží se nahradit otce a udržet tak rodinu pohromadě. Spojením těchto dvou obrazů v jeden získává před sebe člověk komiks, který je obsahově velmi dobře vyvážený.
Co by byl však Zámek a klíč bez kresby chillského kreslíře Gabriela Rodrigueze, který vlastně Hillovy nápady utváří do ucelené podoby. Stejně jako námět, tak i Rodriguezova kresba je temná mnohdy až do morku kostí - za pomocí stínování či grimas obličejů, nebo pouhé využití barev, což je zásluhou Jaye Fotose. Příběh tak díky kresbě úplně ožívá a dostává nový rozměr.
To je to hlavní, co na Zámku a klíči miluji. Duo Hill a Rodriguez dokáže s přehledem navnadit atmosféru takovým způsobem, až mám o hlavní hrdiny skutečně strach a zároveň chci vědět, co za tím vším je. Zda se podaří shromáždit všechny klíče a co se pak stane. Mezitím však bych rád viděl ještě pár epických momentů, který v Koruně stínů nebylo zrovna málo.
