Od doby, co jsem četl autorčiny předcházející knihy (Hladová přání, Vílí kruhy) už uběhl nějaký čas. Na začátku tohoto roku jsem měl možnost se přesvědčit, zda Tereza Matoušková ve svých kvalitách neklesla a zda stále dokáže sepsat poutavý příběh.
Hned na úvod řeknu, že Děti vánice jsou rozhodně zdařilým dílem v kontextu autorčiny tvorby. Jako první z jejích knih jsem četl Vílí kruhy a následně teprve prvotinu s názvem Hladová přání. Vílí kruhy byly temné, chvílemi zvrácené a pro mě možná jakýmsi způsobem trochu překombinované. Hladová přání se mi líbila pro svoji přímočarost a jasný tah na branku - představit krutý svět s dobře rozpracovanou psychologií postav a zajímavou zápletkou.
Proto se mi v tomhle ohledu líbí i Děti vánice, které mi v lecčems hodně Hladová přání připomínaly. Navíc se tu setkáváme s již známými postavami z předchozích knih - například Zorenou, Femorianem či Atalanem. Všichni se chovají trochu jinak. Řekl bych, že asi vyspěleji a s jistou dávkou odstupu (když to situace umožňuje), což je rozhodně pozitivní, neboť bez žádného viditelného posunu v myšlení a jednání by Děti vánice byly pouze prvoplánovým fantasy románem.
Na knize oceňuji autorčino pomyslné rozdělení na dvě dějové linie - z minulosti a ze současnosti. Hezky se střídají a vždy je to pro příběh dobrým oživením, když dojde k výměně času a prostoru a navazuje se jinou částí příběhu. Já si minimálně toto střídání vychutnával a bylo pro mě vzrušující dozvědět se něco o postavách z jejich minulosti.
Děti vánice mají necelých 200 stran a je to znát, když se opravdu začtete. Nebudete mít problém knihu během dvou dní přečíst a s jistým pocitem zadostiučinění jí pak odložit do poličky. Děj rychle ubíhá, rozhodně svižněji než třeba u Vílích kruhů, a i když je příběh přímočařejší, autorka ráda překvapí pár pěknými zvraty.
1 komentářů:
komentářůOd autorky jsem zatím nic nečetla, ale hodlám to změnit! :)
Reply