Představte si svět plný knih a magických svitků. A podle toho, jak je dokážete číst a reprodukovat, jste schopni využívat magii. Představte si, že jste jeden z těch, co to nedokáží. Tak takhle přesně začíná příběh Nicodema Weala.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Čarotepec je pouze další braková fantasy literatura. V některých chvílích tomu tak skutečně je, ale v těch dalších je to dílo, které oplývá neskutečným potenciálem a originálním přístupem k pojetí mechanismů ve fantasy literatuře, navíc ve spojení s knihami a literaturou. Myšlenka, že ne všichni mágové s magickými schopnostmi jsou však schopni kouzlit, je velmi zajímavá a působí jako paralela například k lidem s dyslexií či dysgrafií.
Nicodemus Weal se zprvu představuje jako kakograf, tedy člověk, který má magický potenciál, ale nedokáže jej řádně využít. Později to vypadá, že by mohl svým způsobem vyvoleným, Alkyónem, zachráncem světa. Jenže velmi snadno může být i tím, který celý svět zničí. Právě díky tomuto rozcestí je po celou dobu v knize určité napětí a nic není úplně prvoplánové.
Pokud máte rádi konzervativnější fantasy literaturu plnou čarodějů, magie a fantaskních bytostí, je Čarotepec ideální čtení. Dobrodružství čiší z každé přečtené stránky. Škoda však je, že příběh končí dost otevřeně a český čtenář stále nemá možnost přečíst si v překladu další díl, který by mohl na mnoho otázek odpovědět. Čarotepce rozhodně doporučuji a budu jen doufat, že v budoucnu ještě narazím na další podobnou literaturu, při jejímž čtení budu prožívat tu správnou atmosféru.