Pokud chcete něco získat, musíte nejdříve něco ztratit. S touto myšlenkou přichází původem španělský spisovatel Miquel Reina se svojí knihou Světla na moři. Ta vypráví příběh postarších manželů Grapesových, které musí čelit kruté realitě - jsou nuceni se vystěhovat ze svého domu, ve kterém strávili většinu svého života a ke kterému se pojí spousta vzpomínek. Zejména jedna velmi smutná.
Světla na moři jsou o výpravě. O takové, která by se dokonce dala nazvat celoživotní. Během níž si hlavní protagonisté příběhu, zcela normální manželé, projdou velkou změnou. Nejen, že se svým domem plují na moři (to, jak k tomu dojde, nebudu vůbec prozrazovat), ale objeví se na místech, kde je takřka čeká smrt. Místo ní se však dočkávají něčeho jiného. Vzájemného pochopení, porozumění a prozření, že život je příliš krásný na to, aby bylo třeba se utápět ve smutných vzpomínkách.
Kniha sama o sobě má krásné poselství. O to větší překvapení nastává, jak umně a přitom nenásilně je toto poselství skryto v příběhu, jenž se čte jedním dechem. Zcela pohrouženi budete číst o dobrodružné (a v některých chvílích i nebezpečné) výpravě Harolda a Mary Rose. Jak jste unášeni příběhem, až po nějaké době si uvědomíte, že čtete velmi dobře odvyprávěný příběh se spoustou pasáží hodných k pozastavení se a zamyšlení. Což nedokáže úplně každá kniha.
Prvně jsem si myslel, že i vzhledem k věku hlavních hrdinů nebudu moci knihu dostatečně ocenit. Mýlil jsem se. Veškeré dialogy, popisy, úvahy a vnitřní pohnuty manželů Grapesových jsem hltal a nemohl se jich nabažit. Ne, že by kniha byla napsaná přímo pro mě, ale v jednu chvíli jsem se vším v knize naprosto souznil. Světla na moři nabízejí poutavý, dojemný příběh o vzájemném odpuštění a o radosti ze života, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout. A já vám ho z celého srdce doporučuji k přečtení.